Erasmus v Estonsku

S příslibem pěkného počasí jsme v sobotu ráno vyrazili autobusem na čtyřhodinovou cestu za dobrodružstvím na největší estonský ostrov - Saaremu. Autobus nás měl zavést až do hlavního města ostrova Kuressaare, takže jsme se těšili na plavbu trajektem. Na ten jsme se nalodili asi po dvou hodinách jízdy a hned jsme se rozběhli ho pořádně prozkoumat, protože jsme na to měli asi jen 20 minut. Nejprve nás překvapila velká kapacita trajektu, což byste z venku asi netipovali, a byly zde i podpalubní garáže. Výtahem jsme vyjeli do dalších pater a čekalo nás další překvapení, a to, jak pohodlně to tam bylo zařízeno a kolik obchodů a restaurací se tam vešlo. Ke konci plavby jsme se ještě zašli podívat na palubu a příď a pak už jsme zase honem běželi do autobusu, aby nám neujel. Stihli jsme to tak tak.
Vylodili jsme se teprve na menším ostrově Muhu, odkud na Saaremu vedla na hrázi cesta. Na Saaremě nás hned zaujala krajina plná mokřadů a bažin. Po příjezdu do Kuressaare jsme se ubytovali v pěkném penzionu a za chvíli jsme si už půjčovali předem zamluvené auto.
Ihned jsme se vydali na prozkoumávání ostrova. Naše první zastávka byla u kostela ve vesnici Kaarma, který nás zaujal svou mohutností a strohostí a spíše připomínal kostely v Anglii. Poté jsme zamířili ke známému kráteru, který byl vytvořen dopadem meteoritu někdy před 3 až 7 miliony lety (odhady se značně liší). Nyní je již zatopen vodou, ve které jsme spatřili podivně se pohybující živočichy a nevíme, co byli zač. Kráter se dá asi za 10 minut obejít kolem dokola.
Potom jsme pokračovali k ikonickým větrným mlýnům, které byly nedaleko kráteru. Ležely hned u cesty, čehož jsme se prvně trochu zalekli, že to bude přizpůsobené masové turistice, ale nakonec nás to velmi mile překvapilo. Dalo se jít i dovnitř mlýnů a v jednom z nich úplně až nahoru. Prostředí kolem bylo krásně upravené a byly tu i kozy, ovce a kačeny v rybníku.
Cestou na útesy na severu ostrova jsme se stavili u dalšího zajímavého kostela, který byl podobný tomu prvnímu. K útesům je dorazili se západem slunce, což je asi nejlepší doba návštěvy, jelikož zapadající slunce svítí přímo na ně. Hrozně tam foukalo od moře, protože široko daleko už není žádná pevnina, jen Baltské moře a někde v dáli Stockholm. Nafotili jsme (teda spíš hlavně já) několik povinných fotek západu slunce a když začala být už opravdu velká zima, spěchali jsme do tepla auta.

P.

Druhý den jsme nemarnili čas a vyrazili jsme do Národního parku Vilsandi, který se nachází na západním výběžku ostrova, a který je pověstný mnoha bažinami, zátokami a hejny roztodivného ptactva. My jsme začali exkurzí na dlouhý poloostrov Hariland, kde se nacházel slavný opuštěný maják. Nicméně cesta k poloostrovu byla velmi zmatečná, jelikož jsme nemohli najít správnou odbočku. Po jejím najití jsme se ocitli v opravdové džungli, kde jsem opět testoval, co naše auto dokáže. Jeli jsme víc jak 10 km do srdce poloostrova po blátivých cestách s obřími dírami a kalužemi, z obou stran sevřeni lesem. Několikrát jsme mysleli, že to vzdáme, jelikož se zdálo, že cesta nemá konce. Nakonec jsme přeci jen dorazili na malé parkoviště, kde se nacházela informační tabule s mapou poloostrova a majáku.V této euforické fázi, kdy jsem dojeli téměř k cíli, jsem ještě netušil, že můj smysl pro vzdálenost, který mi říkal, že maják je od nás maximálně 30min chůze, byl naprosto lichý..Brzy jsme se ocitli v naprosto skandinávské krajině plné kapradin, mechů a lišejníků. (ty kapradiny píši jen pro dokreslení věty, ve skutečnosti tam nebyly). Co nás ale naprosto fascinovalo, bylo otevřené moře, které úzký poloostrov omývalo z obou stran, a které mělo 3 barvy. I když foukal opravdu velmi silný vítr, atmosféra poloostrova nás zcela pohltila. Divokost přírody umocňoval ještě fakt, že jsme široko daleko byli sami, opuštění trosečníci, a bez batohu s jídlem a pitím. Jakmile jsme se nabažili, několikrát vyfotili, a Pavlína si posbírala plné hrsti mušlí, pokračovali jsme dále. Po několika minutách nám pooostrov Hariland ukázal svoji druhou - lesní část. Procházeli jsme hustým lesem s desítkami hub. Ještěže si Pavlína myslela, že jsou všechny jedovaté, jinak bychom tam byli ještě dodnes..Jakmile jsme prošli lesem, ocitli jsme se u velké rarity - obrovského sladkovodního jezera (slovo sladkovodní zde nemám podložené, jelikož jsme nezkoušeli). Pak následoval pás pouště, kdy jsme se brodili v písku, abychom se ocitli na pásu o šířce několika málo metrů, kdy z jedné strany nás obklopovalo sladkovodní jezero, a z druhé rozbouřené moře, které zde mělo nádhernou tyrkysovou barvu. Bylo to opravdu magické. Odsud se nám konečně podařilo zahlídnout v dálce náš cíl - maják. Pospíšili jsme tedy a za nedlouho se již nacházeli na samotném mysu - pusté písečné a měsíční krajině, kde z obou stran burácely vlny rozbouřeného širého moře, fičel velmi silný vítr, že jsme se museli s Pavlínou k sobě přivázat tkaničkou od bot, aby nás to neodválo..

Zde jsme viděli několik rarit, které zde musím zmínit. První byla, že na samotném mysu, tedy posledních pár metrech poloostrova, docházelo k setkání a rozbití protibouřících vln, což bylo opravdu fascinující a nikdy předtím jsem to neviděl. A nyní už k majáku - těšil jsem se, že na něj vylezeme, nicméně jsme byli opravdu šokovaní, že se maják nenacházel na pevnině, ale cca 15 metrů hluboko v divokém moři a ještě byl povážlivě nakloněn...Více již na přiložených fotkách.

Cestou zpátky jsme již spěchali, jelikož jsme měli hlad a chtěli jsme ještě popojet na další místo parku, kde mělo být údajně možné dojet autem až na malé ostrůvky.

To se nám nepodařilo, zato jsme málem skončili s autem v moři, jelikož jsme jeli a jeli, a najednou vidíme, jak cesta končí v moři. Začal jsem tedy za odborného navádění Pavlíny otáčet náš pětimetrový Ford Mondeo kombi (poprvé jsem couval skoro až do moře) a vraceli jsme se zpět. Bylo opravdu celkem morbidní, že jsme jeli po vydlážděné cestě, ale jen několik desítek centimetrů od nás bylo moře a z druhé strany bažiny. Vylezli jsme aspoň na rozhlednu, abychom se porozhlédli po okolí a pak už jsme spěchali zpátky do Kuressare, kde jsme se ještě chtěli podívat na masivní středověký hrad. Hrad jako celé městečko Kuressare nás opět pozitivně zaujal, takže poslední hodiny na Saaremě jsme si maximálně užili. Poté jsme už jen přejeli na letiště, kde jsme měli auto vrátit a zbývalo nám čekat na naše letadélko Káně, které nás mělo dopravit zpět do Tallinnu.

Ačkoli jsem myslel, že už víc zážitků z ostrova zažít ani nemůžeme, opět jsem se mýlil. Letadlo bylo pouze pro 19 lidí (letělo nás asi 14) a bylo v něm tak strašně málo místa! Navíc jsme seděli hned za kokpitem, a piloti si nezatáhli závěs, čili jsme celou cestu viděli veškerou obsluhu stroje. Největším zážitkem bylo sledovat v dálce přistávací ranvej v Tallinnu a manévry pilotů při přistávání...ale to se nedá popsat, to se musí opět zažít...

A teď pár fotek: